facebook-logo
president_web_07_beata-kids

STANE SE…

Tak si to představte… Užívám si krásný, volný, slunečný den na chalupě. Každodenní starosti pracovních dní jsou zapomenuty, děti jsou na táboře, mám hromadu času na svoje koníčky. Cítím se svěže, odpočatě, nabitá energií. Je kolem jedenácté hodiny. Na oběd ještě moc brzo, ale přece jenom mě honí mlsná… Odebírám se z terasy do kuchyně k lednici, vyndávám Rondelé a pěkně silnou vrstvou si mažu chleba, který jsem ráno koupila v místní samoobsluze. Zakusuju se a vychutnávám si harmonii této nebeské chuti. Zkrátka den jako korálek…

„Beáto, telefon!“

„Ne, kdo to zas votravuje,“ pomyslím si a vydávám se po zvuku zvonícího mobilu.

„Dobrý den, tady Lucie z dětského tábora Ohníček.“

„Dobrý den, stalo se něco?“

„No, já volám proto, že už jsme dorazili do Prahy a pro Kubu s Aničkou zatím nikdo nedorazil.“

„Už jste v Praze? Aha, pardon, jasně, hned jsme tam! Díky!“

 

Jo, hned jsme tam… To asi těžko, když jsme 100 kilometrů od Prahy. Jak jsem jenom mohla zapomenout, že se děti dneska vrací z tábora?! Že si nevzpomněl Radim, to chápu, ten snad ani neví, kdy má narozeniny… Ale já si přece všechno pečlivě zaznamenávám! Na lednici máme kalendář se všemi důležitými daty a návrat z tábora tam rozhodně je! No jo, jenomže ta lednice je v Praze…

 

Dobře, tak co teď…

„Ahoj mami, tady Beáta, prosím tě, jsi doma, viď?

„Super, prosim tě, potřebovala bych, aby sis zajela na Roztyly a vyzvedla Anču s Kubou.“

„Právě že teď hned!“

„Prosim tě, na nic se neptej a jeď! Já ti to pak vysvětlim.“

 

Můj krásný den skončil asi tak stejně rychle, jak začal. Ale teď už sedím doma, muchluju se se svýma nezbedama a nechápu, že jsem na ně mohla zapomenout?! No jo, stane se… Jenom si teď budu muset dát dvojku bílýho a hodně ementálu na nervy.

Beáta