facebook-logo
president_web_04_beata-easter

Velikonoční pondělí není nic pro mě

Velikonoce mám ráda. Opravdu. Vždycky se sejdeme na chalupě celá rodina. Hodně jíme, hodně pijeme, ženský barví vajíčka, chlapi sháněj pruty a pletou pomlázky, hrajeme hry, povídáme, vaříme, pečeme… No, zkrátka u nás panuje hezká rodinná atmosféra.

A víte, na co se z celých Velikonoc těším úplně nejvíc? Když v sobotu večer zasedneme všichni ke stolu a servírujeme kdejaké dobrůtky. Naším zvykem je udit masíčko a klobásky v domácí udírně a aby toho masožroutství nebylo moc, doplňujeme hodování o vynikající sýry. Samozřejmě nechybí ani můj trumf – Président La Brique. Tuhle pochoutku si zkrátka nemůžeme odepřít, popíjíme k němu sladší bílé víno a je nám prostě fajn.

Jenomže… Ono pak přijde Velikonoční pondělí a to už já zase tak ráda nemám. Nevím proč, ale už od dětství pro mě byl tento den utrpením a tak trochu mi to zůstalo až dodnes. Ani tak nejde o to, že mě někdo vyšlehá, to je tradice, to beru. Horší na tom je spíš ta trapnost situace. Zatímco kluci si vesele chodí od baráku k baráku, všude dostanou něco na posilněnou a většinou se kolem poledne vrací tak, že jsme rády, že nezačnou klimbat už před obědem, my holky zůstáváme doma a čekáme jak na trní, až někdo přijde. Pak začnou chodit koledníci, my děláme naoko drahoty, že zadky nenastavíme, ale nakonec je stejně všechny ochotně nastavíme a já počítám minuty, kdy už tohle dopoledne skončí. Já nevím, možná jsem divná, ale Velikonoční pondělí zkrátka není nic pro mě. Teda abych byla přesná… Dopoledne o Velikonočním pondělí není nic pro mě. Jakmile zasedneme ke svátečnímu obědu, dlabeme kuřátko s nádivkou a handrkujeme se o poslední brambory, začínám být klidnější, že mám zase na rok vystaráno.

Beáta