facebook-logo
president_web_04_first-may

První máj… lásky čas?

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj byl… No, vždyť to znáte. Jojo, kdepak jsou tyhle časy… Romantickou představu o prvním máji si v naší rodině uchovala snad už jenom moje mamka. Se spikleneckým mrknutím si 30. dubna vyzvedává děti s tím, že je vezme na čarodějnice a že u ní zůstanou ještě celý následující den. Prý abychom si s Radimem taky někdy mohli užít jeden druhého. Tak jo, mami, díky!

Ráno se probouzím jako první, a tak využívám situace a jdu přichystat snídani. Uvařím kávu, osmažím vajíčka se slaninou a nakrájím náš oblíbený camembert. Ten mě na čerstvém pečivu naučil snídat právě můj muž. No jo, už tehdy věděl, jak na mě… Po snídani nadhodím, že bychom se měli jít projít. „Projít? Teď? Proč?“ – „No, proč asi, protože je první máj, ne?!“ – „Jo taaak, jakože kvůli puse myslíš, jo? My slavíme tyhle věci?“ – „Jo, slavíme, už 15 let, akorát posledních 12 na to nějak zapomínáš!“ zamrmlám a romantická nálada je tatam.

Radim pochopí, že je zle, a začne se oblékat. Já jsem sice pořád trochu uražená, ale oblékám se taky, přece nebudu riskovat, že do roka seschnu. Už takhle to není žádná velká sláva. Obcházíme náš blok a hledáme rozkvetlou třešeň. Vlastně spíš hledáme jakýkoli rozkvetlý strom. No dobře, hledáme cokoli, co by v naší ulici alespoň naznačovalo květ. „Tak co tady?“ – „Myslíš tenhle keř?“ – „No, tak zas tak špatnej neni, ne?“ Z polibku pod rozkvetlým stromem se stane polibek vedle polozavinutého keře. Je mi trochu do pláče, hodně do smíchu a jsem šťastná. Šťastná, že uschnutí se odkládá a že mám vedle sebe někoho, kdo mě na prvního máje vezme alespoň k tomu keři.

Beáta