facebook-logo
president_fbpost_03_cheese-breakfast-art_web

POMOC! JARNÍ PRÁZDNINY!

A je to tady! Přichází to každý rok v únoru nebo březnu. Doba, kdy si rodiče povinně vybírají dovolenou, aby své ratolesti vyvezli na čerstvý vzduch, naučili je základní oblouk a donekonečna s nimi šoupali kopec. Ani my nejsme výjimka. V pátek večer bláznivě balíme, děti lítaj po bytě, protože se nemůžou dočkat. A upřímně řečeno… Já se taky moc těším, i když vím, co všechno mě čeká. Ale hory prostě miluju a doufám, že tuhle lásku vypěstuju i v těch svých dvou zlatíčkách.

V sobotu ráno už sedíme v autě s kufrem narvaným, že zpětným zrcátkem není vidět nic, a klíčkama od boxu uschovanýma tak pečlivě, že už teď vím, že je v Rokytnici budeme lovit minimálně hodinu. „Určitě jsi je měla naposled ty.“ – „Jo, jasně, já jsem je měla naposled, když na tu pitomou rakev ani nedošáhnu.“ – „Vždycky je dávám sem! Vždycky! Tak mi teda vysvětli, proč tady teď nejsou!“ – „Jáchyme, neřvi!“ okřiknu ječící dítě, zatímco se natahuju dozadu pro Radimovu bundu. Šahám do náprsní kapsy… „No, prosim! Kdo ti je tam asi tak dal, co?“ Mlčí, samozřejmě, že mlčí… Jo jo, takhle nám ty prázdniny začínaj vždycky.

Po zatápění, zprovozňování zamrzlé vody, každoroční opravě čerpadla a dalších příjemnostech, které ke staré roubence neodmyslitelně patří, se konečně můžeme posadit ke stolu a užít si večer bez televize. Dětičky jdou poslušně spát, protože správný horal musí přece nabrat hodně síly.

No a ráno to začíná. „Kde máš punčošky? Ty sis nevzal moiru? Ano, opravdu si musíš vzít helmu.“ Oblíkání nám zabere dobrou půlhodinu. A jak to skončí? Děti jsou připravené, jako by je čekal minimálně olympijský závod. Ten, kdo se vrací pro rukavice, jsem samozřejmě já…

Dopolední služba instruktora lyžování padla ne mě. Kopec sjedem úspěšně dvakrát a už to začíná: „Mamííí, já mám hlad!“ Hlad? Dyť to nejsou ani dvě hodiny od snídaně. Nicméně vím, že kručící břicho rovná se vztek, a tak se rozhodnu udělat z naší odpolední svačinky svačinku dopolední. Přece nepůjdem na párek už v 10! V zájmu zachování klidu neprotestuju moc dlouho a rovnou rozepínám batoh a vyndávám připravené sendviče. Pro jistotu jsem si je ukuchtila už večer, protože jsem věděla, jak to ráno bude vypadat… Dokonce jsem si dala i docela záležet, to asi tím, že na chalupě není ta televize, pěkně jemně slané máslíčko, list ledového salátu, naše oblíbená jemná gouda, díky které se snad i moje děti naučí jíst tvrdé sýry, a navrch červená paprika. Vytasím tuhle zbraň, dítka spokojeně baští a já mám několik krásných minut, kdy se můžu vystavit slunečním paprskům. „Dobrý, už jsme to snědli, můžem jet!“ No, tak teda jo, jdeme na to!

Večer se vracíme úplně vyřízení. No, vlastně se mi zdá, že vyřízená jsem tady jenom já, ale to se zbytku rodiny těžko vysvětluje. „A co bude dneska k večeři?“ Příště už musíme jet fakt někam s polopenzí, říkám si v duchu, zatímco dávám vařit vodu na špagety. Svou univerzální boloňskou omáčku mám naštěstí už docela v malíku. Na každé porci se samozřejmě musí objevit kopa strouhaného sýra. Struhadlo je v naší prehistorické chaloupce nadbytečný luxus, takže jsem nesmírně šťastná, že můžu použít už nastrouhaný sýr Président. Večeříme všichni společně a je nám krásně. Takhle večer si vždycky uvědomím, jak ty jarňáky vlastně miluju.

Beáta