facebook-logo
president_web_1217_beata_mikulas

Mikuláš

„Crrrrrr, crrrrrr, crrrrrr“, zvoní zvonek u dveří a z Aniččina pohledu je jasné, že by se v ní krve nedořezal.

„Ne, mami, prosím, já nechci!“

„Prosim tě, klid, dyť to jsou stejně jenom převlečený lidi!“ uklidňuje svou mladší sestru Kuba, ale je zřejmé, že ačkoli už má ve svém věku o existenci nebeské trojice pochybnosti, není mu její přítomnost v našem bytě zrovna příjemná.

„Bydlí tady nějaké zlobivé děti?“ heleká čert a Anička propadá v hysterický pláč.

„Néééé, já jsem hooooodnáááááá!“

Jasně, v tuhle osudnou hodinu všechny děti zázračně zapomínají na své odmlouvání, vztekání, zapomínání domácích úkolů, drzost a útoky na sourozence.

Kuba pláči statečně odolává, ale básničku recituje jako zaseknutá gramodeska.

Celá taškařice trvá asi jen 15 minut, ale i tak máme všichni dost. Teda všichni kromě Radima, který se náramně baví. Aby ne, Mikuláš, čert i anděl jsou jeho blízcí kamarádi, kteří mají z vyšokovaných dětí velkou legraci. To, kdo je pak bude uklidňovat, už je samozřejmě nezajímá… Naštěstí už mám docela praxi a vím, že prohlížení mikulášských nadílek brzo zažene všechny chmury.

„Hele, za dveřma byl ještě jeden balíček,“ prohlásil Radim potom, co se vrátil z večerního jednoho, které pil celé tři hodiny…

„Jo a pro koho, prosim tě?“

„No asi pro tebe, za to, jak si byla celý rok hodná.“

„No nééé!“ otevírám dárkovou tašku plnou mých oblíbených dobrot. Nechybí čokoláda, uzené mandle a samozřejmě lahev rulandského modrého s camembertem hned v několika variantách. Pro dnešní večer vybírám ten se zeleným pepřem. Děkuju, Mikuláši!

Beáta